V této době bylo těžké vyučovat ve škole.
Sice byl už březen, ale stále bylo háfo sněhu. Nebylo divu, že se nám moc nechtělo chodit do školy. Střídali jsme se, chvíli procvičovali, pouze poslušnost. Na víc nikdo neměl, chodit ve sněhu pro nás všechny byl docela oříšek. Tak si trochu dvounožci poklábosili a my pesani dováděli.
Tak nám ten čas utíkal a najednou tu byl duben, po sněhových vločkách ani památky – KONEČNĚ, ty se změnily v dešťové kapky.
Hned nás začalo chodit víc. Dokonce jsme přivítali mezi sebe nové kamarády – konečně chlapy – Tondu s Alexem – 2,5 roku. Jsou ve škole třeba, stále převažují ženy a slečny.
A protože jsme trochu přes zimu lenošili, hlavas dvounožce nešetřil jak fyzicky, tak slovně. Dokonce došlo na řádnou poradu, nejprve byla pěkně ostrá, ale pak se změnila v přívětivější přístup. No jo no, co naděláme, poslouchat se musí a probrat se ze zimního spánku - už je čas. Nám pesanům venku se to, ale vůbec nelíbilo, porada trvala dlouho, dávali jsme to pěkně hlasitě najevo.
Pár zachycených momentů naleznete ve fotogalérii.
Přihlaste se k odběru novinek:
